Klouby (n)a houby
Byli jsme na houbách. Všichni teď chodí, a nejenom to, dokonce i nosí. Když jdete k večeru na Hlavní nádraží, potkáte každý den nejmíň tři horlivce s košíkem, na kterém jsou nahoře vyrovnány zvláště pěkné, velké exempláře pravých hřibů.
Okázalí a náležitě pyšní houbaři dělají, jako že nic, že brnkačka, ale zpod brýlí slunečních i dioptrických ostražitě sledují, jestli se díváte a obdivujete (a třeba taky jestli mu do toho košíku nechcete kopnout, jak to tuhle udělal v parčíku před nádražím jeden bezdomovec, který si na houby zřejmě moc nepotrpí).
V lese bylo šíleně mokro; tam, kde je normálně potok, byla řeka, kde bývá mech, byly louže, kde bývají něžná jezírka, byly bezedné jámy. Ale houby tam nějaké byly, nakonec toho bylo docela dost. Což byl právě ten problém. Brouzdali jsme se tam asi tři hodiny, z toho 2,5 hodiny ve vodě. Byli jsme místy zavlhlí, místy nacucaní, revma na nás jukalo za každým stromem. Táhli jsme každý košík s houbami, které byly rovněž nacucané, a všechno nás bolelo.
Pak jsme si uvědomili, že to, co bolí nejvíc, jsou klouby. Malé, velké, ohebné i zatuhlé, všude to nějak vrzalo. Při návratu jsme se v autě ohřáli a kelímek s horkým kafem u benzinky taky udělal svoje, ale prohřál jen klouby na rukou, které ho držely (třeba kotníky, ty měly smůlu). Doma bylo teplo, takže jsme se ohřáli, a situaci výrazně vylepšilo několik grogů. Když jsme ale až do noci houby čistili, krájeli, sušili, sbírali z podlahy a z psích kožichů, vařili a zavařovali, bolelo všechno ještě víc, hlavně záda. A když jsem nesla zavařené houby na poličku do sklepa, ruplo mi na schodech v koleně a ještě jsem se praštila do brňavky.
Když jsem šla včera odpoledne z práce na Hlavní nádraží, potkala jsem zase jednoho houbaře z povolání s košíkem plným hřibů. Po očku mě pozoroval, co jako já na ně. Ovládla jsem se a do košíku jsem mu nekopla. Měla jsem strach, že by mi v koleně ruplo znova.
Komentáře
Žádné komentáře
